Náhrada při úmrtí zaměstnance
Někdy se bohužel stává, že zaměstnanec nemoci z povolání podlehne. Zákoník práce pro tyto případy upravuje nároky a okruh osob, kterým náleží, a to v ustanovení § 271g až 271j.
Jaké nároky mohou vzniknout a komu je zaměstnavatel hradí?
Zemře-li zaměstnanec následkem nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen uhradit náhradu nákladů spojených s léčením zemřelého. Náhradu těchto nákladů hradí tomu, kdo je vynaložil.
Zaměstnavatel je také povinen uhradit přiměřené náklady spojené s pohřbem. Tyto tvoří výdaje vyúčtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo desky (do výše nejméně jedenapůlnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém na tuto náhradu vznikne právo), výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým. Také náhrada těchto nákladů se hradí tomu, kdo je zaplatil.
Nejvýznamnějším nárokem pro pozůstalé bude nepochybně náhrada nákladů na výživu. Jedná se o plnění pro pozůstalé, kterým poskytoval zemřelý zaměstnanec výživu za svého života, anebo byl povinen poskytovat (např. v důsledku rozhodnutí soudu o výživnému). Tato náhrada přísluší pozůstalým do doby, do které by zemřelý tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku (dle toho, co by nastalo dříve). Náhrada nákladů na výživu přísluší ve výši 50% průměrného výdělku zemřelého, jedná-li se o jednoho pozůstalého. Pokud byl zemřelý povinen poskytovat výživu vícero osobám, přísluší jim 80% průměrného výdělku. Při výpočtu se nepřihlíží k výdělkům pozůstalých, avšak odečítá se vdovský (případně vdovecký či sirotčí) důchod vyplácený pozůstalým.
Pozůstalým náleží také jednorázové odškodnění. Zákoník práce upravuje okruh osob, kterým na něj vzniká nárok, a minimální výši. Jednorázové odškodnění náleží pozůstalému manželovi, partnerovi, dítěti, společně rodičům i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu, a to ve výši odpovídající nejméně dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo.
Posledním nárokem je náhrada věcné škody. V případě úmrtí zaměstnance se bude jednat pouze o škodu na věcech. Náhrada přísluší dědicům zaměstnance. Tento nárok však bude u nemocí z povolání výjimečný.
